THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No jo... Švédsko. Tam se podobná hudbě dělá prostě sama. Sama a skvěle. TOTEM SKIN jsem poprvé zaregistroval s jejich minulým albem „Still Waters Run Deep“. Líbilo se mi, jak pekelně tlačí na pilu. Jakou intenzitu si dokáží udržet. Jejich hudba to hnětá jako metal, je přímočará jako crust a současně temná jako ten nejapokalyptičtější hardcore. Přesně tento koncept předepisuje i jejich čerstvé album „Weltschmerz“.
TOTEM SKIN kombinují to nejlepší, co sever extrémní scéně dal, včetně rozpoznatelné stopy black metalu. Přesto to není kočkopes, ale sevřený celek, který prostě jen nelze jednoznačně onálepkovat. Snaha tvořit hudbu, která je melodická, atmosférická, ale současně i ve všech svých ohledech extrémní a špinavá, se tu setkává s úspěchem.
Tam, kde přesahy začínají odhalovat to, že mezi oblíbenci TOTEM SKIN jsou i zástupci sludgemetalových buldozerů, přichází monumentální rytmika, aby dvoušlapkou skladby akcelerovala do vyšších obrátek. To platí téměř bez výjimky v první polovině alba. Teprve druhá část a hlavně pak poslední devítiminutovka odhaluje i umírněnější polohu kapely. Nečekejte ale žádné uplakané cajdáky. Ačkoliv zpěv by se neztratil téměř v žádném screamu, instrumentální stroj je hrubozrnnou rezavou mašinou, která této kapele dodává hodně metalovou příchuť.
8 / 10
Weltschmerz (2015)
Still Waters Run Deep (2013)
These Ghosts Are Haunting Our Halls (EP) (2013)
Totem Skin (2012)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Halo of Flies, Protagonist Music, Adagio830
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.